Velehory.cz

Revitalizační kůra v Thamelu

Na krátkých šest dnů se nám Káthmándú opravdu stalo synonymem domova. Elektřina byla na rozdíl od Indie dostupná 24 hodin denně a za rychlé internetové spojení si místní obchodník počítal jen 25 rupií za hodinu (10 Kč). Na ulicích bylo čisto a klasický turistický ruch. V restauraci pod naším levným hotýlkem Thamel Guest House připravovali skvělé restované kuře s hranolkami za 90 rupek a každé ráno jsme si chodili do blízké pekárny Hot Bakers pro křupavé francouzské bagety. Není lepší snídaně než čerstvé pečivo s máslem a tvrdým jačím sýrem. Občas mi připadá, že krásu města hodnotíme podle kvality jídla a jeho nízké ceny. Ovšem ono se také ne nedarmo říká, že: "láska prochází žaludkem." Tady jsme nabyli své baterky na další himalájský výlet, tentokrát na trek okolo Annapurny.

Boudhanath a Swayambhunath (UNESCO)

Boudhanath je největší buddhistickou stúpou v Nepálu a možná i ve světě. Je to vlastně trojrozměrná mandala, vysoká 36 metrů a široká 100 metrů. Celý den proudí kolem stúpy ve směru hodinových ručiček mnoho poutníků, aby mohli odříkávat věčnou modlitbu "om mani padme hum" svému nejvyšímu Lordu Buddhovi. Stupa má krásný bělostný podstavec, na němž spočívá věž s Buddhovýma očima. Čtyři páry očí se dívají ke čtyřem světovým stranám, kde jsou hlavní tibetské regiony. Na severu je to východní Tibet, na západu jsou to Ladakhové, na východě pak Bhútánci a na jihu většina nepálských Tibeťanů. Je zde dokonce jedno z nejlepších výukových center buddhismu (snad lepší než v Dharamsale v Indii, kde sídlí Dalajláma), a proto sem proudí i mnoho západních studentů, kteří by rádi pochytili něco málo od samotných mistrů lámů.
Druhým symbolem města Káthmándú je ohromující stupa Swayambhunath. Mnoho lidí však používá přezdívku "opičí stupa", protože si ji silně oblíbili opice makak rhesus. Její vysoká poloha nad městem dává skvělou příležitost k pozorování západu slunce. Fantastickou fotogenickou sílu opět dodávají Buddhovy oči, které se dívají na všechny 4 světové strany.

Skryté badaly ve starém městě

Jednou v podvečer kolem 18 hodiny jsme vyrazili do starého města prozkoumat místní badaly. Je to jedna z netradičních procházek v Káthmándú, která není zahrnuta v Lonely Planet, ale je možné si koupit asi 40ti stránkovou brožuru "Kathmandu - The Hidden City" od Annick Holle v knihkupectví Pilgrim's Book House. Badaly jsou zajímavá náměstíčka ukryta v hloubi starého města, kam turista sám od sebe jen tak nevkročí. Cestičky tam totiž ústí skrz 150 cm nízké tmavé průchody a často není jasné, kam z náměstíčka vede cesta dál. Badaly byly původně rodinná náměstíčka velká asi 10 x 10 metrů, kolem kterých jsou několikapatrové budovy, kterým patra stále ještě přirůstají. Některé staré domy mají ještě starobylé balkónky s ornamenty vyřezávanými do sloupků ze sálového dřeva. Cestu k dalšímu badalu nám ukázal náš průvodce. Jednalo se o dlouhou neosvětlenou chodbu a skoro jsme měli obavy, že jsme vstoupili někomu do soukromého bytu. Ale kdepak, za námi šli další lidé. Některá náměstíčka byla krásně vymetená, jiná sloužila jako smětiště, kam přibývaly odpadky letem shora. Někdy jsme natrefili i na malé chrámky v rohu badalu sloužící místním rodinám.
Večerní atmosféra byla v průchodech opravdu mystická a jsem rád, že se mi podařilo něco takového prožít. Byla to totiž jedna velká náhoda, že jsme potkali Zdeňka Thomu, vynikajícího fotografa, který právě přijel se skupinkou od CK Livingstone, aby jim jako průvodce ukázal život v Káthmándú a následně s nimi pobyl asi týden v sousedním Bhútánu. Zdeňku, děkuji!

Hlavní náměstí Durbar Square (UNESCO)

Na náměstí Durbar v Káthmándú jsme se několikrát vraceli. Jeho fotogenické chrámy zasvěcené Višnuovi, Šivovi a dalším bohům hinduisticého panteonu jsou opravdu překrásné.
Během dne pobíhají na náměstí malí divocí kluci a hádají se o velkou dřevěnou špulku, ze které se odvíjí desítky či stovky metrů jemného provázku, na jehož konci se třepotá drak papírák. Pokud zrovna přestane foukat vítr a spadne do stánku se suvenýry, obchodník se rozlobí a papíráka rozšlape. Klučina si z toho však nic nedělá, dalšího dráčka si buď vyrobí sám, nebo koupí za tři rupky vedle v ulici.
Náměstí je jeden velký les chrámů. Jeden střídá druhý a většina z nich je jen pár stovek let stará. Ten nejstarší pochází z doby kolem 12. století. Všechny však utrpěly velké jizvy po silném zemětřesení v roce 1934. Největším komplexem je Královský palác, který má krásně vyzdobenou hlavní vchodovou bránu Basantapur Tower. Palác stále ještě slouží svému jménu, a tak je větší část z jeho chodeb a sálů pro veřejnost uzavřeno. Před palácem vás osloví buď neodbytní prodavači flétniček ze santalového dřeva a nebo pomalovaní žebráci vydávající se za svaté muže, tzv. sádhuy.
Maličký chrámek Ashok Binayak v západní části náměstí je zasvěcen důležitému bohovi se sloní hlavou, Ganéšovi. Chrám je tak malý, že jej většina návštěvníků přehlídne. Pro místní obyvatele má však velký význam. Je to místo, kam lidé přicházejí v zástupech s obětinou v ruce pro Ganéšu, aby měli hodně štěstí. Děje se tak hlavně v úterý a sobotu, které se pokládají za "nešťastné" dny. Nekonečná fronta se pak zde vytváří v době devátého dne svátku Dasain, což je nejdůležitější svátek v zemi. Lidé v nejlepších krojích přináší živé kachny a slepice, aby jejich krví mohli potřísnit vyobrazeného boha uvnitř chrámku.
Nejkrásnějším chrámem je však velký chrám zasvěcený bohu Višnuovi. Je vystavěn na vysokém podstavci s několika schody a jeho střecha má chartakteristický stupňovitý tvar. Zde posedává mnoho turistů či kolemjdoucích poutníků, aby měli pěkný rozhled na okolní shon. Jeden z nejkrásnějších pohledů na chrám boha Višnua budete mít, když si počkáte deset minut po západu slunce. Obloha se zbarví do sytě modrého odstínu a stříšky chrámu se pěkně rozsvítí. Budete z toho mít radost jako my. Hodně štěstí!