Naštěstí meteorolog na Kasprovém vrchu je družný chlapík a tak po chvíli naléhání (s láhví rumu v ruce) leží v předsíňce stanice pár spacáků a kořalka rychle rozproudí debatu a ztuhlou krev v žilách.
Ráno je vše naštěstí jinak. Malinkým oknem v masivních zdech stavení proniká první ranní slunce, pohled na hory pak zcela vyrazí dech. Tatry si před zásnubami se Zimou oblékly bílé šaty, vyzdobené krajkovím skalních hřebenů. Sněhu není sice mnoho, ale jako módní doplněk to bohatě stačí. Cílem přechodu je v první fázi tatranská „Ušba" - dvouvrcholová Swinica (2301 m). Hřebenový chodník vede široce rozšlapaným travnatým korytem, teprve závěrečná „lezba" ve skále s pomocí řetězů, dolovaných zpod sněhu zvýši tepovou frekvenci a tělesnou teplotu. Swinica je našinci tak trochu zapomenutým vrcholem. Je vlastně prvním vysokým štítem Vysokých Tater na východě a díky své poloze a výšce je prvotřídním rozhledovým bodem. Na slabší návštěvnosti našinců se podepsal především špatný přístup ze slovenské strany (velmi dlouhá Tichá dolina, navíc 11 km asfaltu - naprostý masakr). Naopak z polské strany hor se jedná o hojně navštěvovaný vrchol. Ostatně není co divit - lanovka na Kasprový vrch vyplivne den co den stovky turistů a tak se nejeden z nich vydá na tento nádherný „končiar".
Ovšem Swinica (jelikož se budeme pohybovat po polském území, zůstaneme u polských názvů) není jediným cílem. Spíše naopak. Je vhodným výchozím bodem na krásně vedenou zajištěnou stezku Orła Perć neboli Orlí stezka. Otci idey a názvu atraktivní „železné" cesty v Tatrách jsou profesoři Nowicki a Gadowski. Již dva roky od zrodu nápadu (v r. 1903) je v hřebeni Zawrat - Kozi wierch - sedlo Krzyźne zahájena úprava terénu, instalace železných řebříků a řetězů a v r. 1906 je stezka slavnostně uvedena do užívání turistické veřejnosti (včetně nově vybudovaných přístupových cest). Na svou dobu se jednalo o průkopnické dílo (slavné dolomitské ferraty musely na svůj zrod čekat až na konec 1. svět. války), což se hned projevilo na návštěvnosti oblasti. V r. 1932 byl z důvodů ochrany přírody zrušen úsek Polana pod Wołoszynem - Krzyźne, dnešní cesta se od té původní také v několika málo úsecích liší (kompletní obnova všech jistících prvků proběhla v 90. letech 20 století). Dodnes se jedná o nejtěžší, nejkrásnější a asi také jedinou skutečně hřebenovou trasu celých Vysokých Tater.
Přestože Orła Perć začíná na východě až sedlem Zawrat, dominantní Swinica je atraktivním prodloužením již tak dlouhé a náročné cesty. V tomto případě dostane skutečné vysokohorské dobrodružství, které bychom jinde ve Východní Evropě hledali marně. Ferrata „po polsku" je schůdná od pozdního jara do podzimu, ale ani v případě sněhové pokrývky není cesta uzavřena (jako je tomu v sousedním slovenských Tatrách). V tomto období je však náročnost přechodu nesrovnatelně těžší a jedná se o dosti riskantní podnik. Ovšem konec podzimu (konec října) ještě není zima a ta trocha sněhu snad nezpůsobí vážnější problémy. Jak omylná to byla úvaha nás přesvědčily následující hodiny. Z vrcholu Swinice vede krásný, místy zajištěný traverz v hladkých žulových plotnách Gąsienicowe Turnie (dva komíny), do startovní místa - sedla Zawrat. První výšvih přes dva skalní zuby ještě žádné zvláštní vzrušení nepřináší a tak se brzy radujeme z nádherného panorámatu z vrcholu Mały Kozi Wierch (2222 m). Úsměv na rtech mrzne (doslova) při sestupu štěrbiny Zmarzła Przełączka Wyźnia. Trasa vede v severních stěnách po úzké polici, která je zcela v duchu názvu samozřejmě zmrzlá na kost. V létě zde slouží k zabezpečené přechodu řetězy, které se však ani při použití hrubé síly nepodaří vydolovat z ledového sevření. Podoben psu se po kolenou přesouvám z jedné strany police na druhou a doufám, že se nedostanu do rubriky „černá kronika" (ostatně - nebyl bych v těchto místech první a asi ani poslední). Podobný, rektálně svíravý pocit lze zažít při přechodu kolmých severních stěn Zamarła Turnia a při sestupu 12 m dlouhým žebříkem do sedla Kozia Przelęcz. Nehostinné a studené místo. Brrr, rychle pryč! Následuje snad nejkrásnější, ale v těchto podmínkách také nejnáročnější přechod. Nejprve stále dolů do Pustej dolinky a po opět dosti drastickém traverzu (35 m zamrzlého řetězu) konečně slunce na hřebeni. To se ostatně podepsalo na stavu sněhu, který v jeho dosahu doslova mizí před očima. Zde řetězy opět mrkají svými rezavými oky a výstup na nejvyšší vrchol cesty - Kozi Wierch (2291 m) je příjemnou rozcvičkou, zakončenou velkolepým výhledem na celé Tatry. V dalším postupu přechází stezka naštěstí na jižní stranu hřebene a tak přechod na Zadni Granat je i přes zasněžený 20ti metrový žebřík rychle ubíhá. Bohužel stejně rychle ubíhají i říjnové dny. Je jasné, že celou Orlí stezku již nemáme šanci stihnout a tak na vrcholu Skrajny Granat opouštíme hřeben. Velmi strmě a objektivně i nebezpečně (led) klesáme po žluté značce k velkému plesu Czarny Staw Gąsienicowy a již potmě scházíme k pohostinné chatě Murowaniec.
Celou Orlí stezku jsem pak šel několikrát, dokonce jsem se zde jednou vrátil takřka ve stejném termínu a opět to nebyla žádná selanka. Na přechod budeme pokračovat dobrých 9 hodin času (vč. nástupu a sestupu), perfektní počasí, jídlo, pití a odolnost vůči závratím. Žádné technické pomůcky nejsou nutné, v zimním období se však bez cepínu, maček a lana sotva obejdeme. Celá oblast je zobrazena na precizní mapě Orła Perć - Via ferrata v udivujícím měřítku 1:5000 (nakl. Sygnatura, cena 7 zł, k dostání pouze v Polsku, více na www.mapytatr.net).
Převzato z Alpin trek Info.
