Velehory.cz

Snídaně na ulici
Kolem 6:30 jsem vyšel na liduprázdnou ulici v Thamelu. Všechny krámky a obchody měly zatažené šedivé žaluzie a město se teprve probouzelo. Rozespalí cyklorikšáci si dávali svůj horký čaj s mlékem. Ten připravovali čajválové, kteří seděli na zemi před svým přenosným nádobíčkem. Kýbl s vodou na mytí skleniček, dva hrnce, přepravku s mlékem, petrolejový vařič, trocha cukru a čaje a ranní nápoj za pět rupek může být hotov. Na druhé straně ulice zase posedávali prodavači vařených vajec a dobrých samós. Samósy jsou smažené taštičky plněné zeleninou a bramborami a někdy mohou být i velmi pálivé. Naštěstí dnes ráno mi po nich ústa nehořela. Ke dvěma samósám za pět rupek jsem si dal vařené vajíčko za dalších pět rupek. To jsem dostal oloupané a překrojené napůl tenkým vlascem. Celkem dobrá snídaně za 15 rupií, tedy 6 Kč. Do devíti hodin jsou jejich připravené snídaňové hody rozprodány a prodejci mohou jít s výdělkem domů. Zajímavý rytmus.

Ranní pouliční shon
S omaštěnými prsty pokračuju dál směrem k náměstí Durbar Square. Kolem prochází mladé školačky v modrých sukních, svetříku a kravatě za svou každodenní poviností. V ulicích se objevují i šlachovití nosiči s někdy neskutečně obrovským nákladem ve svém bambusovém koši. Z hor známe, že jejich náklad se většinou pohybuje kolem 30 kg, ale často si nakládají až 60 kg, aby mohli být zaplaceni dvakrát tolik. A když se v horách staví třeba visutý most dá se přepravit i 100 kg náklad. To pak člověk jenom žasne.

Na ulicích z rána se však většinou vyskytovali ženy a muži s malým plechovým táckem, který byl plný obětin. Trocha suché rýže, pár kvítků, máslová svíčka s knotem z užmoulané vaty a něco červeného prášku na potření kamenného bůžka v chrámku.

Káthmándú je plné jak hinduistů, tak i buddhistů. Proto, jakmile jsem zaslech břinkavé zvuky činel a tlukot bubínků, vytušil jsem, že poblíž musí být buddistický klášter, kde mniši provádějí ranní motlidbu, púdžu. Nahlédl jsem jenom zvenku, dovnitř jsem nechtěl vkročit. Stejné motlidby známe z Ladakhu a já jsem přeci chtěl dojít na Durbar Square, ne? Zahlédl jsem jenom vnitřek svatyně, které jsou zde v Nepálu mnohem lépe udržované než v Indii. Otočil jsem se tedy zpět a kolem obrovského motlitebního kola jsem se vrátil na hlavní třídu směrem na náměstí.

Strany ulice jsou skoro poseté kamennými bůžky umístěnými v malých oltářích. Nejčastěji to byla vyobrazení bůžků jako Šiva a Ganéša. Vyskytovaly se ale i Sárasvatí, Párvatí, Višnu nebo Hanuman. Všechny byly pomazané červenými nebo žlutými barvičkami od vykonaných motliteb.

Ještě než jsem dorazil na náměstí, tak jsem procházel zajímavým úkazem. Ulice byla v sedm hodin ráno lemována prodejci levného zboží, které jej měli rozprostřené na velkých igelitových plachtách. Prodávalo se tu jako u nás na vietnamské tržnici. Levná trička, ponožky, spodní prádlo, pásky do kalhot, hodinky v přepočtu za 30 korun, apod. Prodejci tu jsou od šesti do devíti ráno. Jakmile se pak vytáhnou žaluzie obchodů, které mají za zády, musí prodejci rychle zmizet. Zajímavé využití časoprostoru. Takový prodejce hodinek prý dokáže udělat obrat za tři ranní hodiny 500 - 3 000 Rp. Dobrý kšeft.

Ke Ganéšovi pro štěstí
Když jsem dorazil na Durbar Square, žádný ranní opar se nekonal a navíc jsem se po cestě hodně zdržel. Přesto jsem strávil na náměstí krásnou hodinku pozorováním místního ranního šumu. Nepřetržitý proud lidí se valil k nenápadnému, ale velmi důležitému chrámku zasvěcený Ganéšovi, bohu se sloní hlavou, který přináší štěstí. Chrámek je asi 2x2 metry velký s malou svatyňkou. Někdy se před vchodem do chrámku vytvořila krátká fronta. Lidé trpělivě čekali, aby mohli přinést drobné obětiny Ganéšovi a doslova jej pak pomazat červenou barvičkou. Když věřící vyšel, namočil si prostředníček do jamky s barvou a otisknul si hinduistickou tečku "tikka" na čele. Před táckem, kde si lidé dělali tikku, jsem strávil skoro půl hodiny. Bylo fantastické pozorovat, jak staří i mladí lidé poslušně přistupovali, aby si mohli udělat tikku na čele na znamení štěstí pro dnešní den. Kvůli několika dobrým fotografiím jsem musel klečet i na kolenou, abych se dostal s aparátem do úrovně jejich očí. Přeci jenom jsem o pár desítek cm vyšší než oni.

Z celé ranní procházky jsem měl velkou radost, a když jsem se vrátil do hotelu na pokoj, nedokázal jsem se soustředit na nic jiného než na posledních pár prožitých hodin. Brzké vstávání stálo za to a skoro jsem uvažoval, že si následující den přivstanu zase. Ale to bohužel nejde, mizíme zpět do Indie.