Jitka Jakešová
V listopadu 2005 jsem si splnila svůj sen, poprvé v životě jsem se podívala do Himalájí. Podařilo se mi připojit ke skupince, která výlet pojala přesně podle mého gusta. Účastníky byli: Olina Dyrhonová, Pepa Skala, Martin Špírek, Pavel Wachtl, Jirka Špelda – tatínek a jeho syn “malej” (205 cm) Jirka Špelda. Se mnou (Jitka Jakešová) nás tedy bylo 7. Pepa, který má již Nepál procestovaný křížem krážem a před rokem dokonce stál na vrcholu Sishy Pangmy, naplánoval cíl naší cesty. Tím byl trek kolem Manaslu, trochu atypický, hlavně nepříliš navštěvovaný, protože mnohými dosud neobjevený… Jedinečný! Do roku 1991 byla tato oblast pro turisty zcela nepřístupná, tzv. zakázaná. I nadále je vstup do ní do určité míry omezen, dnes už jen tím, že se zde platí. Pro nás to znamenalo 300 USD na osobu, v ceně nám byl zprostředkující agenturou Monte Rosa přidělen doprovod, Tenjen Sherpa, tedy osmý člen výpravy, milý chlapík.
Manaslu (8163 m) se nachází hned vedle Annapuren, na východ od nich. Trek kolem hory začíná v městečku Arughat Bazar, kam lze dojet linkovým autobusem z Kathmandu asi za 9 hodin. Jedná se sice o necelých 200 km, ale “silnice” je v extrémně špatném stavu, o asfaltu nemůže být řeči, autobus se vleče, kymácí ze strany na stranu, často staví, s velkými problémy se vyhýbá protijedoucím vozidlům. Přesto nakonec doráží do cíle ještě za světla, takže je možné se rovnou vydat na cestu. Manaslu se obchází zprava, na rozdíl od budhistických čortenů, které je podle náboženských tradic nutné obcházet vždy zleva, pro štěstí a požehnání. Manaslu není čorten a zprava je nástup do nejvyššího bodu treku do sedla Larke (Larkya) velmi pozvolný, zatímco sestup prudký a rychlý po trase, která by opravdu pro výstup vhodná nebyla. Cesta z Arughatu (pouhých 530 m n.m.) vede podél řeky Buri Gandaki kouzelnou krajinou, stoupání je jen mírné, často se i klesá, třeba až na dno kaňonu řeky, z něhož vzápětí zase vede pěšina vzhůru… Kam oko dohlédne, každé jen trochu přístupné místečko zdobí terasová políčka, která domodelovávají už tak dost kouzelnou krajinu ke kráse, nad kterou zůstává rozum stát. Kdo byl někdy v Nepálu, ví, o čem mluvím.
Cesta ubíhá neuvěřitelně rychle. Potkáváme spoustu milých usměvavých lidí, procházíme vesničkami jen minimálně dotčenými civilizací, připadáme si jako v ráji. Realita se ohlašuje jen občas, tak 2 x denně, vždy, když míjíme větší skupinu turistů, kteří si koupili zájezd od CK a používají luxusní full servis. To znamená, že na každého připadá několik nosičů, až devět. Ti každé odpoledne rozloží tábor a klientům ohřívají vodu na mytí a vaří evropská jídla. Tady, kolem Manaslu, je takových výprav zatím docela málo, ale obávám se, že invaze bude hodně rychlá. V současné době si vesničky stále ještě udržují svůj ráz, který se za staletí změnil jen nepatrně. Místní lidé jsou důkazem, jak málo člověk potřebuje ke šťastnému životu. Bydlí v maličkých domcích, v nižších polohách dřevěných, výše pak z kamene, vaří na ohništi rozdělaném uprostřed kuchyně. Vše si musí buď donést anebo vypěstovat, jiné možnosti nemají. Nás ve vsi ubytoval vždy ten, u koho bylo trochu víc místa. Někteří už prostory pro hosty trochu uzpůsobili, to znamená, že jsme mohli spát na něčem jako postele, jiní nás uložili jednoduše někam na zem. Jednou jsme byli dokonce ubytováni v místnosti plné náboženských symbolů, sloužící k modlitbám a meditacím, vlastně v kapli. K noclehu patřilo vždy jídlo, večer zcela neomylně dalbát (rýže, čočková omáčka a smažená směs ze zeleniny a brambor) a ráno sušenky, někdy brambory, výjimečně čapátí s marmeládou.
Mezi vesničkami je krajina pestrá, díky nejrůznějším nadmořským výškám se její charakter neustále mění, od subtropických džunglí přes rododendronové háje až po jehličnaté lesy podobné alpským. Marihuana si tu roste jako plevel. S výškou řídnou stromy i vesničky, ale zdá se, že přibývá známek intenzivního duchovního života v podobě nejrůznějších budhistických symbolů. Čortenů, tedy budhistických stúp nejrůznějších velikostí, kamenných zdí (mani) s úžasnými ornamentálními rytinami, modlitebních mlýnků s náboženskými texty a barevných popsaných praporků, z nichž vítr rozfoukává modlitby. Je možno vidět i nevelké budhistické kláštery, neboli gompy. Kultura se tu podobá tibetské. Poslední vesnice se nachází ve výšce 3880 m, jmenuje se Samdo, je kouzelná, ale život v ní musí být hodně drsný. Vyznačuje se soužitím lidí s jaky a dokonce i v jejím okolí jsou terasová políčka, v téhle době ale zapadaná sněhem. Ještě hodně vysoko nad ní se tyčí překrásná, chladná, z tohoto úhlu pohledu nádherně špičatá Manaslu.
Ze Samda vedou dvě cesty do Tibetu, určitě by stálo za to se aspoň na hranici (ve výšce kolem 5000 m) podívat, byl by to dokonalý aklimatizační výlet, jen tak nalehko. My jsme ho bohužel vynechali. Důvodem byla skutečnost, že nedávno ve vyšších polohách hodně nasněžilo, sedlo Larke, nejvyšší bod naší trasy, bylo dokonce několik dní neprůchodné. Dle nejnovějších zpráv teď sníh už slehl a cesta je prošlápnutá. Měli jsme ideální počasí a toho jsme chtěli využít a sedlo překonat, kdo ví, jestli zase nezačne padat sníh. Proto jsme se do přechodu pustili radši včas, byť nedostatečně aklimatizovaní. Ve výšce 4300 m bylo nutno postavit stany, které, jak se ukázalo, jsme si nesli jen pro tu jednu noc. Bez nich by to ale opravdu nešlo, přejít sedlo rovnou ze Samda by byl heroický výkon, za ideálních podmínek sice uskutečnitelný, ale v žádném případě s ním nelze počítat a jít bez stanů. Pro nás bylo překonání sedla docela namáhavé kvůli špatné aklimatizaci a sněhu.
Nakonec jsme ho zvládli (já tedy s problémy), pokochali se výhledy na několik sedmitisícovek a pustili se do prudkého klesání. Sestup byl v hromadách sněhu nepohodlný, zato jsme ale s každým ubývajícím metrem znovu načerpávali energii, které nám v té výšce dost ubylo. Klesli jsme až do 3630 m, k prvním osamělým kamenným domkům, kde bylo možno přespat. Odtud, z Bimtangu, už je cesta dolů velmi snadná a rychlá, opět údolím řeky, tentokrát Marshyangdi. Hned následující noc jsme spali v Dharapani, v němž se sbíhá trek kolem Manaslu s trekem kolem Annapuren. Tady nastává radikální změna, zbytek trasy je lemován takřka luxusními hotýlky a obsypán kvanty turistů a nosičů. Je možno tu chodit nalehko od jednoho hotelu ke druhému, vybírat si podle chuti z několika jídel, prostě pohoda. Teprve teď si uvědomujeme, jak vzácné je v dnešní době to, co jsme v uplynulých dnech zažili, možnost aspoň trochu nakouknout do ještě ryzího, drsného života obyvatel Himalájí.
Celý trek, až do vesničky Surti Khola, kde jsme nastoupili na střechu autobusu, nám trval 12 dní. Vynechali jsme odpočinkové dny i aklimatizační túry, takže jsme ho absolvovali až příliš rychle. Zbylo nám hodně času, skupinka se vydala ještě do národního parku Chitwan, zatímco já jsem prozkoumala 3 nádherná královská města, Kathmandu, Patan a Bakhtapur.
