Čínská vláda se bála, že by protibetští protestující mohli znepříjemnit cestu olympijské pochodně na vrchol Everestu, a tak byl uzavřen přístup na vrchol až do 10. května. Ačkoli Holland chtěl vystoupit z jihu, tak se ho tato omezení týkala, protože tak Nepálské úřady se rozhodly s Čínou spolupracovat a zavedly podobná pravidla, jaká platí ze severu (více o omezeních v tomto článku).
Šestadvacetiletý Holland se snaží vylézt Seven Summits (nejvyšší vrcholy všech kontinentů), chybí mu už jen Everest a Mt. Winson v Antarktidě. Expedici na Everest mu teď ukončila malá tibetská vlaječka.
Rozhovor s Hollandem
Zde je mírně zkrácený rozhovor Williama Branta Hollanda se Stevem Casimirem z National Geographic Adventure pořízený těsně po návratu do USA.
Tak postupně, jak to bylo?
Nejdříve jsem jel na kole přes Spojené státy, abych se dostal do dobré kondice na lezení. Poté jsem projel ve špatném počasí Čínu. Pět týdnů jsem se přepravoval z části na kole, z části stopem. Pak jsem byl asi měsíc v Nepálu, kde mě na pár týdnů navštívily sestra s matkou, a potom jsem vyrazil na trek do základního tábora pod Everestem. Tam jsem přišel 15. dubna večer, nakonec jsem tam byl asi týden, než mě poslali dolů. A oficiálně mě vyhostili v pondělí (28.4.) a v úterý už jsem letěl do Států. Při deportaci je rázem volné místo v tom nejbližším letu…
Jak jsi se dostal k Everestu? Jak jsi získal permit?
Byl jsem tam s Asia Trekking. Chtěl jsem si vše udělat sám, co nejsamostatněji, nechtěl jsem zbytečně platit spoustu peněz za to, že mně někdo odnese věci nahoru. Oni to udělali tak jak jsem chtěl, profesionálně.
Měl jsi mít šerpu?
Ne, v podstatě zařizovali jen servis v BC.
Takže, byla to vlajka, plakát, nebo co?
Byla to vlaječka, tak třicet na třicet. V Káthmándú jich je spousta, jednu jsem si koupil.
Plánoval jsi to?
Ne, vůbec, byla to věc okamžiku. Napadlo mě vzít ji nahoru a vyfotit se s ní. Byl to špatný nápad; kdybych věděl, že je situace tak vyhrocená, neudělal bych to. Pracoval jsem hodně dlouho na zaplacení celé akce a takto jsem si to zbytečně zkazil.
Kolik jsi na to měl našetřeno?
Čtyřicet, padesát tisíc dolarů…koupil jsem si dvě různá kola, samozřejmě letenky, permit pro výstup, vybavení. Spoustu věcí jsem sice měl, ale tam člověk potřebuje hned několik stanů, do každého tábora… Hodně peněz šlo na toto.
Původně jsem chtěl lézt ze severu, ale v březnu Číňané řekli, že to úplně zavírají. Řekl jsem si, že tedy musím obětovat další peníze a zkusit to z Nepálu - to je dražší než z Tibetu. Mělo mi dojít, že teď není dobré období tohle dělat, ale když už jsem tomu hodně dal, tak jsem chtěl pokračovat.
Chtěl jsi na Everest brát ještě nějaké další předměty?
Jo, jasně. Virginskou státní vlajku. A znak jedněch hasičů z Louisiany, kteří mě u sebe nechali přespat, když jsem jel kolem na kole. A taky jsem měl jeden časopis, v kterém byla soutěž „kdo ho doveze nejdál“. Na titulní stránce bylo „Když se lezení nedaří“. Chtěl jsem se s tím alespoň vyfotit před nepálským ministerstvem turismu, ale v tu chvíli ještě byl v BC.
Jak se někdo dozvěděl, že u sebe máš tu vlaječku?
Šel jsem poprvé do C1 a v půli cesty přes ledovec Khumbu jsem potkal Willa Benegase, horského vůdce, kterého jsem znal z Aconcaguy, tak jsme se tam začali bavit. Mluvili jsme o podmínkách na hoře a on mi nabídl, že si dočasně můžu hodit své věci k němu do stanu.
Později, když viděl tu vlajku, tak byl úplně zděšen a ptal se mě, jestli jsem četl poslední vyhlášku... Řekl jsem popravdě, že jsem nevěděl, že změnili pravidla. Když jsem to později viděl, bylo jasné, že pravidlo číslo jedna je nepoškodit vztah s Čínou…
A co pak?
Dal jsem to šerpovi v C1, předpokládal jsem, že to zahodí na ledovci, ale on to dal vedoucímu mé expedice v základním táboře, který to předal armádě. Přišli s tím k mému stanu, já přiznal, že je to moje a oni mi řekli, ať si sbalím věci.
Jak se chovali? Byli slušní?
No, rozhodně z toho neměli úplně radost, určitě tam byl nějaký ten zvýšený hlas. Jeden se zeptal, jestli by sem toto dělal v mé zemi, nechtěl sem být drzý, ale řekl jsem „Ano, určitě.“. Chtěli vědět, jestli jsem byl v BC 15.4. když se probírali nová pravidla, jenže já přišel až večer po té poradě.
Upřímně přiznávám, že chápu, že tam nechtějí protesty. Ale já tam neprotestoval. Když jsem to ukázal Willovi, jeho klientům a šerpovi, tak to nebylo nic velkého. Kdybych to věděl, určitě bych neriskoval víc než rok práce kvůli tomuto. Je mi líto Tibetu, ale můžu to vyjádřit i jinak. Nejsem v žádné organizaci pro Tibet. Kdybych přece chtěl demonstrovat svůj postoj, tak si zaplatím trekařské povolení za dvacet dolarů a budu tím mávat v základním táboře.
Šel s tebou někdo dolů jako doprovod?
Vedoucí mé expedice mi řekl, že musím jít pryč, dostat se do Káthmándú a tam se mám nahlásit na ministerstvu turismu. Tak jsem se jen zabalil a ještě ten večer odešel. Sám. O pár dní později, když jsem šel na to ministerstvo, tak bylo zavřeno. Byl Den demokracie. Jo, opravdu demokracie…
Originální text celého článku včetně rozhovoru z www.theadventurelife.org je zde. Autorem je Steve Casimiro.
